Naučit rybařit aneb Mezinárodní ekonomické organizace v praxi

Volný obchod jako prostředek ke globální prosperitě

Adam Smith v knize Pojednání o podstatě a původu bohatství národů vychází z nezávislosti ekonomie a jedinci připisuje roli někoho, kdo oprávněně sleduje své vlastní cíle, ale právě tato neviditelná ruka jeho chování usměrňuje pro zájem celé společnosti. Již v 18. století použil Adam Smith termín „neviditelné ruky trhu".

Klasické pravicové smýšlení zastává názor, že nikoliv neustále nápomocný dárce, ale právě konkurence a konkurenceschopnost přináší pokrok. Nastavení světového trhu tak, že bude přístupný všem, se tedy jeví jako otevření dveří se souvisejícím nabídnutím šancí pro všechny.

A právě tato šance ústí ve vzájemné a nekonečné překonávání jednotlivých aktérů a tím pádem i k trvalému a teoreticky i udržitelnému růstu.

Kritika volného obchodu na mezinárodním poli

Ekonomie

Samotná ekonomická otázka je logicky sporným bodem číslo 1. Mezinárodní ekonomické organizace své půjčky směřovaly často do zemí, které skrze svůj diktátorský režim tyto zdroje využívaly spíše pro obohacení nejvýše postavených a co hůře, tyto finance mnohokráte „tekly" přímo do zbrojení těchto států.

Za půjčky rozvojovým zemím jsou tyto organizace často osočovány jako lichváři, jelikož úroky, které jsou těmito zeměmi podepisovány jsou z pohledů kritiků příliš vysoké a to, že je chtějí rozvinuté země splátkami dostávat zpátky, je vnímáno jako okrádání zemí rozvojových.

Z druhého úhlu pohledu chtějí rozvinuté země pouze zpět své peníze, a upřímně, nevidím důvod, proč by tomu tak nemělo být.

Naučit rybařit…

Tyto peníze byly poskytnuty zemím za účelem nastartování jejich ekonomik, za účelem jakéhosi protlačení těchto zemí do mezinárodního ekonomického prostoru a zařazení do koloběhu zemí, které ze vzájemného obchodování těží.

Skutečnost však byla taková, že tyto země tyto peníze jednorázově utratily či s nimi neuváženě hospodařily, o čemž jsem se zmínil již výše. Tento výsledek je dalším potvrzením často používaného přísloví o darování ryby místo naučení rozvojové země rybařit.

Skutečnost však byla taková, že tyto země tyto peníze jednorázově utratily či s nimi neuváženě hospodařily, o čemž jsem se zmínil již výše. Tento výsledek je dalším potvrzením často používaného přísloví o darování ryby místo naučení rozvojové země rybařit.

Právě to, že si tyto země zvykly na politiku poskytování peněz bez skutečné povinnosti tyto zdroje vrátit, je uvádí do začarovaného kruhu půjček a většího zadlužení. Tyto půjčky byly sice jednorázově odpuštěny, ale jakmile si někdo zvykne nastavovat dlaň a očekávat, je jen malá pravděpodobnost, že tuto dlaň přiloží „k dílu". A jelikož je podle mne zákonitost ekonomie stejná v Londýně či v Burkina Faso, je nutné LDC (= Least Development Countries neboli Nejméně rozvinuté země) postavit před skutečnost a vysvětlit jim, jak tyto peníze využít a pomoci jim k tomu, aby je využily správně.

Životní prostředí = začarovaný kruh podruhé

Dalším často vzpomínaným kritickým momentem mezinárodní ekonomie je otázka životního prostředí. Zdroje poskytované MEO jsou totiž využívány pro výstavbu těžebních oblastí a pro projekty, které životnímu prostředí škodí. Jedná se o stavby přehrad, těžbu ropy či jiných surovin a podobně. A to se nelíbí…

I zde musím ze svého pohledu oponovat, jelikož právě peníze, které jsou investovány do průmyslu (leč těžkého a v počátku neekologického), vydělávají další a mnohem „větší" peníze, které již průmyslníci nepřímou formou daní a možných splátek dluhů posílají na výzkum jiných metod alternativní energie. Je nemožné, aby se v rozvojových státech zaměřovali právě na alternativní zdroje energie a ze svých kapes platili nákladná zařízení tohoto typu. Pro ekologické aktivisty je toto však příliš dlouhá cesta, z jejich pohledu je toto nutné řešit hned, protože jinak bude pozdě. Zde opět tvrdím, že je u rozvojových států nutné začít od něčeho menšího a vydělané peníze vhodně využít a v neposlední řadě začít splácet.

Moc

Mezinárodní ekonomické organizace jsou rovněž terčem obviňování z hájení zájmu právě a zejména rozvinutých zemí. Tento argument plyne ze skutečnosti, že jsou to právě zástupci rozvinutých zemí, kteří jsou většinově zastoupeni v řídících orgánech jednotlivých MEO. Tímto stavěním se do role vůdce na mezinárodním trhu jsou v očích lidí, kteří se považují za více sociální, stavěni do role vykořisťovatelů či těch, kteří pouze hledají vlastní profit a vydělávají na LDC.

Tento argument je velmi logicky vyvratitelný. Občan státu, který si jde půjčit peníze do běžné banky, rovněž nepožaduje, aby byl kvůli této půjčce zařazen do kupříkladu do dozorčí rady té či oné banky. Situace v mezinárodních vztazích je analogická. Proč by měl stát, který si půjčuje peníze automaticky aspirovat na funkci v poskytující organizaci? Zaprvé rozvojové země nemají mnohdy zkušenosti s kvalitním řízením a za druhé by se snažily vytěžit pro své zájmy daleko více, než ty státy, které peníze poskytují.

Nehledě na to, že půjčky spláceny nejsou, je pro mne daleko samozřejmější, aby se rozvojová země, které jsou prostředky zapůjčeny, nejprve prokázala, že je schopna s nimi řádně naložit, peníze vrátit, začlenit se do mezinárodního obchodu a dostat se na úroveň, kdy je v roli toho, kdo si již alespoň dílčí podmínky může klást.

Možnosti změny mezinárodních ekonomických organizací

Z výše uvedených kritik a reakcí na ně je patrné, že světový volný trh zajišťovanýa zprostředkovávaný organizacemi jako je Světová banka, Mezinárodní měnový fond či Světová obchodní organizace je nutno reformovat.

Tato reforma by v sobě měla dle mého názoru skýtat poskytování více informací o tom, čím se tyto organizace de facto zabývají. Tímto by se zamezilo spojování termínů WB, IMF nebo WTO pod jeden termín jakéhosi vykořisťovatelského amerického bankéře.

Větší mediální působení těchto organizací včetně poukazování na to, čeho díky jejich pomoci bylo dosaženo, by ve veřejnosti nutně vytvořilo dojem, že těmto aktérům jde skutečně o dobrou věc. Soustředění se na výrazné osobnosti showbusinessu jako je kupříkladu Bono Vox (na obrázku vpravo), či pořádání obřích koncertů na podporu humanitární pomoci může znít jako vlastní reklama pro jednotlivé účastníky. Přesto ale věřím, že právě mediálními kampaněmi dosáhnou tyto organizace většího ohlasu a tím pádem i méně nástrah, opozice a demonstrací, které jejich roli oslabují.

Zavedení většího prvku demokratičnosti do těchto organizací je dalším prvkem, ve kterém vidím cestu vstříc jednotlivým zemím a jejich obyvatelům. Možnost vyjádření před plénem dodá těmto zemím na pocitu, že jsou zahrnuty do procesu mezinárodní ekonomie. Posílení demokracie je tak další přidanou hodnotou, kterou mohou  MEO do rozvojových zemí přinést.